Vesmírná loď
Země-Tera2, zpomalí a zapne světla v hybernační místnosti.
Jeden z pochromovaných sarkofágů se otevře. Člen posádky
otevírá oči. Odrazí se a vypluje ze sarkofágu. Chvíli se
rozhlíží okolo a pak zapne umělou gravitaci.
Po počáteční
euforii z mého probuzení a prozkoumání celého korábu, jsem si
musel položit otázku. Jaký to všechno má smysl? Evidentně jsem
se probudil dosti neplánovaně. Došlo snad k nečekané chybě a
nebo se jedná o standardní chování? Když jsem se probudil,
najednou se mi vrátily všechny vzpomínky. Kdo jsem, odkud jsem,
proč jsem na vesmírné lidi a kam putujeme. Všechno, až na jednu
věc a to tuto. Je běžné a snad dokonce nutné, aby se jednou za
čas probudil jeden člen posádky a zkontroloval loď? Její stav,
bezproblémové fungování a správně nastavený směr letu? Prošel
jsem celou loď a vše se zdálo funkční. Vše bylo jak má být.
Za okny tichý vesmír, hvězdy a můj odraz hledí dovnitř lodě,
přímo na mě. Jako by ho to venku již nebavilo a chtěl se uvnitř
trochu ohřát.
Bylo na čase se
hybernovat a počkat do dalšího probuzení, tentokráte již v
cíli. Mé vzpomínky na tuto loď, stejně jako na můj předchozí
život zmizí.
Dlouho jsem nad tím
přemýšlel. Chci znova usnout a chci se ze snu probudit?
Jaký je vůbec
rozdíl mezi realitou virtuální a tou skutečnou? Pokud prožíváme
pestřejší a naplňující život v jedné z těchto realit, proč
se vracet do druhé, všední a ničím nenaplňující šedi? Není
snad kvalita života v tom, jak si jej umíme užít, bez ohledu na
místo kde se vyskytujeme? Neměli bychom si realitu volit podle její
kvality, pro náš život a ne podle toho, která je z nich
reálnější, už jen vzhledem k tomu faktu, že reálnost se jen
těžko prokazuje. Neb kdybychom se narodily v simulaci a od dětství
se řídili jejími zákonitostmi, tak bychom tyto zákonitosti
považovali za reálnější, než skutečnou realitu, kterou bychom
nepoznali a kdybychom ji poznali, přišla by nám nereálná. Co tak
se narodit s simulaci s rozdílnými pravidly a uvnitř té simulace
nasimulovat simulaci, která by byla kopií naší reality? Proč
máme tendenci si myslet, že ta či ona konkrétní realita, je tou
lepší ze všech realit? A to bez ohledu na již zmíněnou kvalitu
života.
Ač nemůžeme určit
reálnost světa. Můžeme přeci jen nalézt reálnost a to v
reálnosti prožitku.
Kdekdo, zhýčkán
bezstarostným životem, kdejaký mazánek moderní a post-moderní
civilizace, hledá onu reálnost. Onu autentičnost, která se
neprožije ani v rámci knihy, ani v rámci filmu, ani v rámci hry.
Tento prožitek jde totiž získat, jen přímou zkušeností. Pocit
hladu, mrazu, úzkosti, uvnitř jeskyně. Pocit bolesti a utrpení,
vzestup adrenalinu a ponížení. Strach o to poslední co vám
zbylo, strach o vlastní život.
A právě utrpení
je klíčem celé záhady a dveřmi k reálnému prožití světa a
existence v něm.
První to začne
nepatrnou vnitřní bolestí, sílící až k neudržitelnému
utrpení. Ta chvíle, kdy už prosíte, plazíte se na kolenou a
prosíte, ať už to skončí. Teprve tato chvíle je klíčová,
právě v tu chvíli se to zlomí. A nejednou vše ustane, vše
ztichne a už není utrpení a není radosti, nejsou plány a nejsou
starosti. A v tu chvíli pochopíte. V tu chvíli pocítíte. Vy
víte. Nic není reálné a vše je jen prázdným modelem pokrytým
texturou. City, které doposud oslepovaly naše smysly už nejsou.
Motivace přestala existovat. Cíle jsou jen falešné mezníky,
které nemají váhu a nevedou k ničemu.
Váš život, jako
životy jiných, není směšná, není zlý, ani dobrá. Je
zbytečný.
Možná si
vzpomenete na to, jak se vás kdysi snažila zahlcená mysl prožitky
přesvědčit o účelnosti světa a života na něm, jen aby utekla
před smrtí. Před nevyhnutelným zánikem, který nás všechny
čeká, dřív nebo později. Hlavně přežít dost dlouho na to,
abychom se mohli množit a starat o potomstvo. Jen ještě chvíli
udržet tu vnitřní i společenskou lež, která vede potkany, lidi,
národy, světy, až ke konečné apokalypse.
Bylo na čase zavřít
sarkofág, bylo na čase se znova hybernovat.
